Obsah stránky

Vážany Linhartské

V nedávné době se mně dostala do rukou útlá knížečka o historii Vážan Linhartských sepsaná Františkem Bolelouckým.

Tato publikace byla vydána v roce 1983 jako kopie původního tisku z roku 1920 nákladem Sokola Vážany nad Litavou.

Fr. Boleloucký působil na zdejší škole jako správce od rokku 1903 až do své smrti v roce 1912.

Jakým způsobem se dostala knížka do tisku 8 let po smrti autora jsem se nedopátral.

Přejeme Vám příjemnou četbu z pestré historie naší obce.

 

Poloha, rozloha, ulice a silnice.

Vážany, vesnice s 1000 duší asi ve 180 číslech, prostírajících se jako kříž, leží asi třičtvrtě hodiny cesty od Slavkova směrem jihozápadním na levém břehu řeky Litavy v malém údolí, svažujícím se k severozápadu. Na poloviční cestě mezi Vážanami a Hruškami vléván se do Litavy říčka Rakůvka. Vážany náleží k hejtmanství vyškovskému, soudní okres slavkovský.

Ke Slavkovu se táhnoucí chaloupky nazývající se „Lanžhot“, sídlo domkařů. Ke kostelu zvedá se ulice „v chaloupkách“. Selská stavení jsou rozložena směrem ke Kobeřicím a tvoří jaksi vlastní dědinu, proto název této ulice „v dědině“. Hlavní silnice vinoucí se „dědinou“ a „Lanžhotem“ připojuje se nedaleko Slavkova k silnici císařské. Od hlavní silnice odbočuje silnice do Hrušek.

Stavení, úprava příbytků a obydlí.

Vážany, nacházejíce se blíže k Brna, podlehly změnám a hlavně život v nich. Obytná stavení i stavení hospodářská v posledních padesáti letech podstatně se změnila. Budovy dříve chatrné a nízké, stavěné z nepálených cihel „kotovic“ s nepatrnými základy ustoupily budovám nákladnějším z „pálenic“ s kamennými základy. Rovněž i střechy dříve palachem nebo slaměnými došky kryté lesklou se nyní „křidlicí“ nebo „šifrem“. Zmizela i malá okénka s muškáty a rozmarýnou a místo nich hledí do světa velká vzdušná okna. Odkap nahražen rýnami pro dešťovou vodu.

Podívejme se do obydlí našich dědečků! Odbočili jsme s cesty a prošli zahrádkou malou jako dlaň, vonící pestrými květy. Po dvou neb třech schodech slepených z bláta a štěrku (u pečlivějšího hospodáře nalezneme veliký plochý kámen) vstoupíme do „žundru“, výklenku to v tlusté zdi, z něhož zvou nás těžké dubové dveře, hřeby pobité, zavírané na petlici, do síně.

Jako celá chaloupka, tak i „žundr“ při zemi „podrovnán“ jest jásavě ultramarínovou modří nebo šťavnatou sytou zelení. Boky i klenba jeho vyzdobeny národními vzorky. Prostě stilisovaný květ, kolečko s několika čárkami, spirálovitě se vinoucí list, jablíčko, někde i ptáček – celá to látka k různým malbám svědčícím o dovednosti, citu a lásce k přírodě té které děvčice.

Tmavou síní s otevřeným ohniskem vstoupíme do kuchyně se stropem z „hontu“ (dřevěný jako ve chlévech, omazaný hlínou), podlahou hliněnou, pěchovanou. Pozornosti zasluhují hliněná kamna, zeleně natřená s bílou pecí, nad níž nalézá se bidlo určené pro „háby“ a kožuchy. Podél stěn rozestaveny jsou dobové truhly, prostými květy malované a jednoduše vyřezávané lavice. Po stěnách rozvěšeny obrazy na skle malované od „ždánických malířů“: malby sice jednoduché, ale svědčí o malířském nadání našeho lidu. V zámožnějších domech nalezl host mezi obrazy „přesýpací hodiny“. Ve výklenku ve zdi, tzv. „polici“, upoutají pozornost hliněné nepolévané hrnce nahoře zúžené, t. zv. „baňky“.

Z kuchyně vkročíme do světnice, mnohdy přepychově zařízené, vyzdobené obrazy ne na skle malovanými, nýbrž tištěnými, v městě koupenými. Postele dubové, vyřezávané, květované národními ornamenty s vysoko nakládanými peřinami jsou ve světnici chloubou každé zámožnější hospodyně.

Tak vypadalo obydlí našich dědečků a podívejme se dnes!
Staré truhly a truhlice, v nichž babička kdysi ukládala starý květovaný vlňák, brejle a „Nebeklíč“, musely se vystěhovati na půdu a udělati místo „kostnům“, na nichž si mladé hospodyně velmi zakládají.

„Baňky“ ustoupily nádobí plechovému a aluminiovému; rovněž i obrazy na skle malované vymizely a místo jejich zaujaly různé fantastické jarmareční obrazy.

Okny – tedy širší stranou – obrácen je dům do ulice. Dveře a vrata zavíraly se na „veřej“, jednodílná, později na “klapačku“, dvojitá.

K budovám obytným připojují se budovy hospodářské: konírna, kravín a menší chlév pro mladý dobytek. Úprava stájí doznala také změnu. Stáje dříve s kotovic, dochem kryté zmizely a místo nich jsou chlévy zděné s klenutým stropem. „Hranty“ dříve dřevěné nahrazeny cementovými: „stání“ ne již hliněné, pěchované, nýbrž kamenné neb cementové. Uvnitř stáje jsou pěkně vybílené.

Velikost dvoru záleží na rozlehlosti hospodářství. Za dvorem bývá zahrada „humno“ zvaná. Na konci „humna“ stojí stodola. Část, nand se mlátí, nazývá se „mlat“. Po bocích jsou části na ukládání úrody, „přístodůlky“.

Důležitější budovy.

K o s t e l. Nad dědinou ční kostelíček na vršíčku směrem k Hruškám se zvedajícím. S pozoruměním mohou tedy vážanští šohaji zpívat:

Na vršíčku kostelíček Bělá se již z daleka a v něm často na modlední má panenka pokleká.

 

Zasvěcen je sv. Bartoloměji, jehož obraz je nad hlavním oltářem. Mimo hlavní oltář jest ještě jeden postranní „malý“, Panně Marii zasvěcený. V oratoriu kol hlavního oltáře jsou sochy: nejsv. Srdce Páně, Panny Marie, sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava. Po stěnách kostela rozvěšeny jsou obrazy křížové cesty, dobrodinci chrámu koupené. Mezi první náleží pí. Bačáková, jejíž zásluhou pořízeny nově varhany, četná mešní roucha a malovaná kostelní okna.

S věže svolávají věřící k modlitbám zvony z 15. století, z nichž jeden puklý byl nahrazen novým, zásluhou zmíněné pí. Bačákové.

Před kostelem stojí socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1739, postavená nedlouho po jeho kanonisaci. Okrášlena bývá na jeho svátek kvítím a věnci šeříkovými, večer pak konává se u ní pobožnost a po věky již tichem večera ševelí píseň, naučená asi Jesovity a z ní zříme jasně jejich úmysl odvésti mysl lidu od M. J. Husa, tehdy jako světce ctěného.

Současné zmínky zasluhuje za vesnicí na kopečku stojící „Boží muka“, u níž konává se pobožnost za Křížových dnů. Její zbudování sahá do napoleonských válek, kdy jako mohyla zřízena byla na hrobech padlých vojínů.

F a r a. Blíže kostela na obecním pozemku vystavěna r. 1911 na přání občanů vážanských fara. Stavbu provedl podnikatel staveb Jiří Michálek. Vystavěna z nadací a odkazu věřících. Větším obnosem přispěla vláda a pí. Bačáková. Prvým farářem ustanoven dp. Maxmilián Horák.

Š k o l a. Vzdělání dětí vážanských za dob starších bylo stejné asi jako u celého našeho národa. Prvním učitelem dítěte byli rodiče, později obstarával vzdělání schopných dítek čtenář bible – písmák, jak dočísti se možno v zápisech kroniky ve školním archivu uložené. Pak přišli Jesuité. Věděli dobře, že cíle dosáhnou jedině tehdy, bude-li mládež vychovávána v jejich duchu. Jelikož byli ve Vážanech vrchností, ujali se i vyučování schopnějších dítek. Hlavním základem vyučování Jesuitů bylo vštípení „Písma“ v paměť žáků, arciť takového, jež jim vyhovovalo, podstatně se lišícího od „Bible kralické“. „Písmo“ Jesuity vydané r. 1675, uloženo je ve školním archivu.

V dobách pozdějších, na začátku 18. stol., vyučoval děti čtení, psaní a počítání ten, kdo již číst a psáti uměl. Dle zápisu ve školní kronice zůstali z těchto učitelů v paměti dva, Lázníček a Švanda, oba domkaři a řemeslníci, nadšení stoupenci Krameriovi a odběratelé jeho „C. a k. vlasteneckých novin“, jichž několik čísel našel jsem v obecním archivu.

Když nastala všeobecná školní povinnost, vyučoval vážanské dítky šaratický podučitel, a byli to: Skýva Bartoloměj, později farní učitel v Šaraticích, Skýva Josef, bratr prvého, který se rovněž stal v r. 1808 neb 1809 farním učitelem v Šaraticích. V roce 1810 koupil si ve Vážanech ženatý „školní pomocník“ Kajetán Ondráček dům číslo 64 a vyučoval v něm dítky vážanské až do r. 1824, a to jen v zimě; v létě zedničil. Když odešel z Vážan a stal se učitelem v Kobeřicích, docházel opět učitel ze Šaratic, a sice až do r. 1827 Matěj Kalousek, rodem z Čech. Po něm vyučoval zde Josef Pistor z Drahan až do r. 1828 v domku číslo 50. Dne 4. Října 1828 převzal vyučování Jan Marek, narozený r. 1804 ve Žďárné. Za školu sloužil mu tehdy domek číslo 2 a později číslo 68, od Floriána Kramáře najatý.

V roce 1830 počala obec stavěti svou vlastní školu a to hlavně přičiněním starosty obce Fr. Nohela, muže na tu dobu vzdělaného. Býval v čísle 27. Škola byla v roce 1831 dostavěna a 24. Srpna, v den sv. Bartoloměje vysvěcena a započato s vyučováním.

Obec si přála vlastního učitele a proto byl 26. října 1831 u zdejšího politického hospodářského statku založen protokol a vyšším úřadům zaslán. Rokui 1837 potvrzena listina ustanovující učitele a 28. Dubna 1838 jako první učitel dosazen jmenovaný Jan Matrek.

Učitel „potahoval“ dohromady 100 zl. 38 kr. Roku 1857 zvýšena služba učitele na 200 zl. Roku 1871 byla škola dle nových zákonů školních co do platu učitele vřazena do III. Třídy s platem 400 zlatých.

V roce 1873 odešel J. Marek učitelovat do Milešovic a do Vážan přišel Jan Moural, narozený 1829 ve Vejšovicích u Prostějova. Vyučoval až do roku 1879. Za něho zvýšeno služné na 500 zlatých a škola rozšířena. Dne 11. března 1879 počal prozatímně vyučovati Matěj Opravil, podučitel z Hodějic a vyučoval do roku 1879. 12. října 1879 převzal provisorně vyučování Josef Turek z Dětkovic u Vyškova.

Definitivně ustanoven Král Frant., narozen r. 1851 v Křetíně na Moravě. Poněvadž počet dítek ve Vážanech vzrostl, musila se škola rozšířiti na dvojtřídní a r. 1885 započato se stavbou budovy nové. Stavba pronajata p. Flor. Stercovi, staviteli ve Šlapanicích. Dne 25. června 1885 položen za přítomnosti představenstva obce a místní školní rady základní kámen ku nové budově školní a počátkem měsíce října toho roku stavba dokončena.

Místním správcem školy byl tehdy Frant. Král; obec byla přifařena do Šaratic, kde byl farářem dp. Ferd. Indra. V době té byli členy obecního výboru: Vrabec Fr., starosta, Tomáš Latenberg, Matouš Smetana, radní, Pavel Hrdlička, Ant. Švanda, Jan Vykoukal, Ludvík Paclík, Jan Kučera, Josef Procházka, Jan Hložek, Jiří Novotný, Alois Kosík. Členové místní školní rady“ Jiří Pavelka, předseda, Matěj Vala, místopředseda, Cyril Kučera, Frant. Vrabec, Ludvík Paclík, Fr. Král. Dne 25. října byla škola vysvěcena dp. dr. a děkanem újezdským, Karlem Beránkem a odevzdána svému účelu. Vážanská škola vypravena je dosti dobře potřebnými pomůckami školními, zakoupenými z části místní školní radou. Z valné části je daroval škole bývalý správce velkostatku p. Emil Zehra.

V roce 1903, odchodem nadučitele Frant. Krále, stal se správcem školy Fr. Boleloucký. Za tohoto vyučoval zde učitel Rudolf Šrot, nadšený učitel a velký přítel mládeže a pěstitel národních písní ve škole.

V roce 1911 počalo následkem velkého počtu dítek s přestavbou budovy školní z dvoutřídní na trojtřídní. V roce 1912 počalo se v nově přestavěné školní budově vyučovati. Škola přestavěná za starosty a předsedy místní školní rady p. Albína Hrdličky. Roku 1912 zemřel správce školy Fr. Boleloucký a vážanskou školu obdržel nadučitel p. Slepánek J., dosavadní správce školy.

M l ý n. Majitelem mlýna ležícího na Litavě za vesnicí je cukrovarník Felix Redlich. Mlýn má v nájmu p. Jindřich Hnízdil. V minulosti byl mlýn nadán významnými výsadami, neboť byl usedlostí svobodnou, což znamená, že majitelé jeho nebyli nikterak vrchnosti poddaní, nebyli ani desátky ani robou povinni.

Za vlády Maxmiliána a Matyáše, kdy celá vesnice stala se českobratrskou, Jesuité, dosavadní vrchnost statku vážanského, utekli a statek přenechali svému osudu. Na mlýně usazen byl tehdy J. Roháč, horlivý Český Bratr a čtenář „Písma“ a vůdce Bratří vážanských. Po bitvě bělohorské přišli Jesuité zpět do Vážan a zmocnili se vlády světské a vzali znovu ve svou správu statek. Roháč, dobrý Český Bratr, opustil s mnoha druhy rodnou ves a vlast. Po několika letech však se vrátil a slíbiv Jesuitům poslušnost, počal zase mlynařiti. Ve skutečnosti však zůstal věren nauce českobratrské a poskytoval útočiště Bratřím a kněžím. V jeho mlýně odbývány i bohoslužby. Byli však prozrazeni a Jesuity při bohoslužbách překvapeni. Nežli padnout katanskou rukou Jesuitů, odsoudil Roháč sebe i Bratry k smrti sám. Uzavřel těžká vrata mlýnská, zapálil mlýn a zahynul i s Bratry v plamenech.

Z rukou Jesuitů přešel statek vážanský i s mlýnem v majetek kláštera Panenek v Brně. Tyto podržely si statek s mlýnem, rybník však darovaly hraběti Kaunicovi, jenž v odměnu za to odváděl jim ročně 2 q štik a q kaprů. Rozpuštěním klášteru Panenek za císaře Josefa II. přechází mlýn opět do rukou svobodnických.

D v ů r. „Panský dvůr“ je nyní majetkem cukrovarníka Dr. Felixe Redlicha, jenž jej koupil v roce 1917 od potomků rytíře Linharta, po němž Vážany nesou jméno „Linhartské“. Ke dvoru patří dvorek na cestě k Milešovicím, zvaný „Hejda“. Majitelé dvoru byli v dřívějších dobách zároveň vrchností a úřad vrchnostenský byl zároveň úřadem politicko-správním a soudním.

H o s p o d á ř s k á b e s í d k a. V „dědině“ uvésti dlužno budovu Hospodářské besídky, svépomocného to menšího rolnického družstva, založeného dp. Max. Horákem.

Staré rodiny

K nejstarším, tj. nejdéle ve Vážanech usedlým rodinám náleží Lázničkova, Švandova, Procházkova, Smetanova, Pavelkova, Hrdličkova a jiné.

Zaměstnání obyvatelstva

Hlavním zaměstnáním je orba. Vážany možno nazvati obcí zámožnou – „grunty“ nejsou ještě „potrhány“ jako jinde. Statky jsou většinou „čisté“ a hospodaří rationélně. Po starém, hospodaření „třípolním“ již není sledu. Naši staří hospodáři totiž obdělávali půdu tím způsobem, že vždy jeden hon ležel „úhorem“, druhý byl oset jařinou a třetí ozimem. „Úhor“ z jara pohnojený se „potrhl“ a teprve na podzim zoral na setí pod žito neb pšenici. Sely se všechny plodiny, jež se v domácnosti potřebovaly, teprve později vlivem poměrů omezili se hospodáři mladší na rostliny průmyslové. Postup „třípolní“ zaměnili ve „střídavý“ a později ve „volný“. Staří hospodáři více se ovšem napracovali než nyní mladší, neboť tehdy seli konopí, které i v zimě zaměstnávalo a pak neměli tolik strojů hospodářských jako hospodáři nynější.

Vedle orby zabývali se staří vinařstvím. Stáň nad Lanžhotem byla vysázena dříve vinicemi, ba Vážany ve vinařství vynikaly nad okolní vesnice. Proto ve znaku obecním měly v horní polovici krojidlo a radlici, v dolní po stranách hrozen a uprostřed kosíř (srp). Postupem času vymizely vinice a obyvatelstvo počalo intensivněji půdu obdělávati a hnojiti. Hospodářské podniky, jako rolnický pivovar v Hruškách a Redlichův cukrovar ve Slavkově způsobily výhradné pěstování rostlin průmyslových, těmto podnikům odpovídajících. Rationelnější hospodaření vynutilo větší užívání hospodářských strojů. Co staří hospodáři se nerozsévali rukou! Nyní se všechno lehko oseje secím strojem, který je skoro na každém gruntě. Co natloukli se stařečkové mladých hospodářů hrud; nyní půda se pěkně připraví pospěchy, železnými bránami a vály. Orali-li staří „ruchadle“, oře dnešní hospodář pluhem železným. Kosu nahradil žací stroj. S taktem cepů vymizí záhy poesie našich mlatů, a vesnicí hučet budou mlátičky benzinové a parní. Motyka v mnoha případech stává se zbytečnou, jako při plužkování řepy a jinde.

Podobné změně jako hospodářství polní podlehl i chov dobytka. Dříve chovali se koně lehcí, nyní však se používá i koní těžších. Za postupu třípolního nechovalo se mnoho dobytka a to ne tak pro užitek, jako pro hnůj. Teprve změnou postupu třípolního ve střídavý bylo nutno počet dobytka zvýšiti, a teprve teď počal vlastní chov pro užitkové vlastnosti. Mléko spotřebovalo se většinou doma. Přebytečné stloukalo se na máslo – „putru“ – ve stloukačkách a máslo vypracované v „půlfuntech“ nosilo se do Slavkova na trh; i tvaroh se dobře v městě zpeněžil. V létě krmil se hovězí dobytek “zeleným futrem“ (jetelinou neb lucerkou) a na podzim „vršky“, přes zimu kyselými řízky. Jinak noví hospodáři přihlíží i ke krmivům jadrným. Co se týč druhu chovu, chová se dobytek bernsko-hanácký, červenostrakatý.

Co týče se chovu vepřového dobytka, byl tento zanedbáván, pokud se k nám z Uher doháněli tzv. „bagouni“. Teprve později ujal se chov plemene domácího, t. j. původního vepře moravského, kříženého již s plemeny přivezenými odjinud. Před více než padesáti lety choval se dobytek skopový – ovce – a zdárně prospíval, protože bylo dosti pastvin, jak obecních, tak panských. Zejména dnešní polní trať „Netroufalka“ byla významnou pastvinou. Okolo „Hejdů“ byly rovněž pastviny na nichž se pásávaly panské ovce, načež upomíná název jednoho kusu pole „Za ovčírnou“.

Řemesla a obchod

Až na zámečníka jsou všechna řemesla ve Vážanech zastoupena. Je zde i několik obchodů zbožím jak koloniálním tak i střižným. Jako svépomocný podnik je „Potravní spolek“, s obmezeným ručením. Je podnikem výhradně domkařským a dělnickým. Prosperuje dobře, vypláceje slušnou dividendu.

Z peněžních svépomocných podniků uvésti dlužno „Reiffeisenku“, založenou zásluhou předních občanů vážanských: pp. A Hrdličky, Jana Procházky a jiných. Prvým pokladníkem byl nadučitel Fr. Boleloucký, po němž řízení Reiffeisenky převzal dp. Farář Max. Horák.

Svépomocným spolkem je také zmíněná již „Hospodářská besídka“, která nakupuje zboží ve větším a v malém členům rozprodává, jako: uhlí, hnojiva, seťové obilí apod. Majetkem jejím jsou také mnohé hospodářské stroje, jež členům za malý poplatek půjčují, kupř. benzinová mlátička apod.

Dělnictvo

Dělnictvo nachází obživu z části doma, pracujíc buďto celý rok, nebo jen v určité periodě roční jako z jara, ve žně, na podzim, u rolníků nebo „na panském“ ve dvoře. V posledních letech nedostatek zemědělského dělnictva je dosti citelný. Venkovský dělník spěchá do továrny, kde dle jeho mínění není práce tak namáhavá jako při zemědělství, zato však výnosnější. V panském dvoře je dělnictvo mizerně placeno, takže byl velkostatek v poslední době nucen zaopatřovati si dělnictvo kočovné ze Slovenska, Haliče apod. V době kampaně pracuje část dělnictva v cukrovaře slavkovském. Dělnictvo tovární pracuje ponejvíce v brněnských textilních továrnách.

Kulturní a osvětová činnost

Mezi vzdělávacími spolky zaujímá „Sokol“ místo prvé. Kromě něho jsou zde: Čtenářský spolek“ a „ Spolek divadelních ochotníků“, které v posledních letech splynuly v jeden celek a význam jejich ustoupil do pozadí založením „Odboru Sokola“ ve Vážanech.

Jak došlo ku založení „Sokola“ ve Vážanech, dovídáme se z prvých protokolárních zápisů jednoty. V letech 1902 - 1904, kdy myšlenka sokolská nabývá na Moravě největšího rozmachu, dalo se několik nadšenců zapsati do sokolské jednoty ve Zbejšově, Byli to bratři: bří Brumlové, bří Babušíci, Chlup R., Man, Dofek, Hofírek. Bratři tito společně chodívali cvičiti v sobotu a v neděli do Zbejšova a jejich mladistvému sokolskému nadšení nevadila ani dosti daleká cesta. V jednotě zbejšovské, nejvzornější v župě Petra Chelčického, nabyli jmenovaní nejlepšího tělesného výcviku a duševního vzdělání. Cvičívali ve Zbejšově až do roku 1906, kdy byl založen „Odbor Sokola“ ve Vážanech a přivtělen k jednotě hodějské. Odbor čítal asi 20 členů. Hráz byla protržena, ač přes to pohlíželo se žárlivě na „Sokoly“. Ti však pravým sokolským jednáním a vystupováním získávali si víc a více půdy a příznivců, takže během čtyř roků obětavou prací bratří vzmohl se odbor nejen co do počtu členů, nýbrž finančně tak, že pomýšleno na založení samostatné jednoty. To provedeno na ustavující valné hromadě dne 16. ledna 1910. Prvé veřejné cvičení „Odboru Sokola“ ve Vážanech bylo r. 1906, na němž „Sokolu“ nepřátelské živly prokázaly nepochopení myšlenky sokolské. Zato bratři svými výkony a kázní docílili morálního úspěchu.

Od svého založení shromažďoval „Sokol“ ve Vážanech jinochy a mládež, aby dal jim vzdělání ducha a výcvik tělesný, ideální to harmonii, se kterou setkáváme se u starých Řeků a Římanů. „Sokol“ razil cestu pokroku a národního uvědomění a ve Vážanech měl tvrdou brázdu, a bylo třebas mnoho a mnoho práce. Bratři neochabovali. „Na nejvyšší metu!“ bylo jejich heslem a péro sokolí bylo jim symbolem, jak vysoko chtějí se povznést nad zájmy osobní a stranické, jež hojně ve vesnici bujely. Červená košile byla jim výrazem pravé demokracie a myšlenky sokolské. Haleny sokolské byly výrazem jejich nebojácnosti v boji utužení a upevnění „Sokola“. Činnost, která se nesla k dosažení vytčeného cíle, jevila se na venek pořádáním veřejných cvičení, besed a akademií, divadelních představení a přednášek. Z nejčinnějších bratří dlužno uvésti br. A. Michálka, Ferd. Ševčíka, Fr. Novotného, Pavla Horáčka aj.

Dnes „Sokol“ ve Vážanech pevně zakotvil, myšlenka sokolská plně je pochopena a přiznává se k ní většina občanstva, ale přes to musíme výš a výše – na metu nejvyšší!

Kroj

Národní kroj vlivem blízkého Brna rychle vymizel. V dnešní době těžko by se našly jeho zbytky. Sem tam některá stařenka má nějakou (kacabaju) neb kožich uschovaný v „almaře“ a zřídka v něm vychází. Snad proto, že mladým zdál by se starodávným. Více než před 50 lety nosili muži kulatý klobouk se „šnukem“, „koženky“, boty se střapci a kabát modrý neb černý, u krku těsně upjatý. V zimě pak oblékali „dubňanské kužuchy“. Vdané ženy šňořily se v „kacabajách“. Mladá děvčata chodila k muzikám ve vyšívaných a naškrobených rukávcích a barevných kordulách. Stárci nosívali o muzikách červené kordule s řadou lesklých knoflíků, vyšívané košile a zástěrky. Na hlavě černý klobouk s kytkou a rozmarýnou.

Zvyky, pověry, přísloví a písně ve Vážanech

P ř á s t v y. Mnohé ze zvyků a obyčejů náleží již minulosti. Vinu nese „nepravá kultura“, jíž lid přijímá, zanechávaje starých zvyků – svéráznosti národní. Mnohé obyčeje musely zaniknout, jako ku příkladu „přástvy“. Tento obyčej panoval za dob, kdy se ještě pěstovalo konopí a předlo se. Dnes připomíná ty doby již jen kolovrat.

Za zimních večerů scházívaly se přadačky“ u hospodáře, který svolil, aby se u něho „přástvy“ odbývaly. Za „přadačkami“ přicházeli i „přadáci“, kteří ovšem práce se nezúčastnili. Nescházeli se ve čtvrtek a v sobotu. Ve čtvrtek proto, že Kristus Pán byl ten den provazy v zahradě Getsemanské svázán a že ten den vlákna v provazy se vázala. V sobotu proto, že večer sobotní k neděli se čítával. Donesená vřetena z domu hleděla děvčata co nejspíše napříst. Potom vyprávěly se rozličné povídky, pověsti a zazpívalo se. Zejména mnoho bavívali se báchorkami o „hastrmanu“. Část večera byla vyplněna hrou „na zlatý prsten“ a podobně. Myslím, že staří vzpomínali na tyto večery jako na nejšťastnější v životě, že vanula z těch večerů pravá poesie národní. Je škoda těch starých večerů! Vždyť ony byly pramenem vzniku pověstí, pohádek a písní národních. Kdo nevzpomenul by Erbenovy „Kytice“, jež jest snůškou poesie takového večera a v ní báseň „Kolovrat“ ohlasem „přástev“.

S v. L u c i e. Den před svátkem sv. Lucie chodila jedna dívka za Lucii přestrojená a prohlížela jak děvčata předou. Ledabylé předení trestala domluvou neb trestem, na němž usnášeli se „přadáci“. Se zmizením „přástev“ i tento zvyk zanikl.

S v. J i ř í. Den před sv. Jiří obcházel obecní výbor hranice polí obec. Katastru, bílil sádniky a prohlížel, zda jsou na svém místě.

O s t a t k y. Poslední dny masopůstu oslavuje chasa. Ta volívala ze svého středu chasníčka, který převzal úlohu tzv. „medvěda“. Nastrojil se do slámy, na hlavu nasadil škrabošku a chodil dům od domu s muzikanty. „Zajímal“ svobodné děvčice, které musily něčím vyplatiti, buď penízem, nebo vejci, uzeným masem apod. Vybrané peníze a jídlo se dalo na „trachtu“. V úterý večer se pak pochovávala basa. Pokryje se prostěradlem, podkuřuje a odnáší z taneční místnosti. Hudebník ovšem při tom žalostně naříká a ostatní se tím baví.

H o d y. Na ty těšívá se hlavně svobodná chasa. Toho dne posílá děvče svému šohajovi kytičku s rozmarýnou, kterou chasník nosí za kloboukem, jde s ní do kostela a odpoledne po požehnání k muzice, u které svoji milou za kytičku „roztočí“. Neděle před hody volívají se „stárci“. Chasa zvolí ze sebe tři chasníky, obyčejně silnější a pořádnější, rozumné a ti dbají u muziky o pořádek.

Byl to čestný úkol chasníků, kteří si na něm zakládali. O hodech sráželi stárci beranům hlavy. Jednou ranou kosířem musela hlava uletět, ne-li, pozbyli stárci svoje „právo o hodové muzice!.

O muzikách bývalo „ověnčené právo“, které hlídal jeden ze stárků. Odešel-li náhodou a „právo“ zůstalo nehlídáno a některý z přespolní chasy je vzal, bylo to pokládáno za velkou hanbu. O půlnoci se pak „právo“ odneslo, uzamklo do světnice a tančili „ženáči“.

S v. M i k u l á š. Na tento svátek se všeobecně těšívají děti. Den před svátkem chodí sv. Mikuláš s čertem. Hodné dítky se příchodu jeho, oznámeného zvonkem nebojí a za správné odpovědi obdrží od svatého různé pamlsky. Hlavní nadílka čeká ráno, kdy všechno běží k oknu, co svatý „naložil“. Nehodné děti napomínají se před sv. Mikulášem tím, že svatý peče cukrovinky za komínem a jejich nedobrotu vidí a nic jim „nenaloží“.

S m r t n á n e d ě l e. Na „smrtnou“ neděli ustrojí odrostlejší děvčata smrk rozličnými papírovými ozdobami, „klevety“ nazvanými. Nahoru dají věchýtek slámy, na němž jsou ženské šaty, znázorňující „Moranu“. Pak chodí dům od domu a zpívají:

 

Smrtná neděla  kam se poděla u studánky u rubínky klíče jsem hlídala. Smrtná neděla, komuś klíče dala? Dala jsem je, dala

svatému Jiří, aby nám otevřel zelenou travinu; aby tráva rostla – tráva zelená. Fiala, růže kvésti nemůže, až ji Pán Bůh zpomůže.

Jde se pak s „Mořenou“ k vodě, do níž se i se smrčkem vhodí. O vybrané peníze se děvčata dělí. Zvyk tento je původu pohanského a lid náš přenesl ho i do zvyků křesťanských.

Z v y k y v e l i k o n o č n í. Na neděli „květnou“ světí se ratolesti vrbové, jako první poslové jara. Bylo zvykem, že posvěcené „kočičky“ nosívaly se v neděli odpoledne do pole a tam se zapíchly, aby pole uchráněno bylo před krupobitím.

Zeleným čtvrtkem začínají vlastní Velikonoce. Panoval zvyk, hlavně u mládeže, když uslyšeli zvonit př „Gloria“ poslední zvonění, že třásli stromy, aby prý měly hodně ovoce. Večer se již šlo na „klepačku“, až do soboty do ranního klekání. V neděli do služeb Božích chodilo se po „mrskutě“. Zvyk zachovaný na památku toho, že Pán Ježíš byl mrskán. Zvyk ten odnesla vždy děvčata, upadla-li do rukou mrskající mládeže. O službách Božích světí se velikonoční vejce – kraslice, jež ale nyní čím dále méně se objevují. Dříve snažily se hospodyně, aby byly co nejdříve se svěcenými vajíčky doma. První kdo je doma, bude míti pěknou úrodu. Svěcená vejce jedla se společně. Ten, který scházel, snadno zabloudil v lese. Skořápky z vajíček se zakopávaly v zahradě, aby byla lepší úroda.

S v. B l a ž e j. O sv. Blažeji, mučedníku, panoval zvyk hlavně školní mládeží zachovávaný. Aby zvyk tento se déle zachoval, postarali se staří “kantoři“. Dům od domu chodili tři hoši. Jeden v košili představoval sv. Blažeje, druzí dva vojáky. S nimi chodily děti, jež odříkávaly děj umučení sv. Blažeje a vojáci vždy místo hlavy sráželi Blažejovi čepici. Z vybraného dal kantor něco dětem a zbytek si nechal pro sebe. Byl to také jeden zdroj jeho příjmů.

V á n o č n í z v y k y. Zvyky začínají Štědrým dnem a s ním i půst. Malé děti, by spíše půst zachovaly, těší se „zlatým prasátkem“. Den je pln příprav na svátky, hlavně pekou se koláče. Dříve, když byly koláče upečeny a ještě teplé, vzala svobodná děvčice jeden a jedla jej v „žundře“. Z té strany, z které přišel první mužský, jehož děvče uvidělo, z toho konce dědiny měl přijíti ženich. Během dne, aby se přesvědčili jaká bude úroda žita, pokryli kousky „střídky“ nůž a dali za okno. Zrezavěla-li od spodu – žito špatně sypalo.

Večer se zásvitem první hvězdy počala štědrovečerní večeře, hojnější než kdy jindy. V mnohých domácnostech rozsvěcuje se vánoční stromek, symbol stromu, z něhož v ráji Eva prvé ovoce utrhla. Večer chodívali pastýři, zpívali vánoční koledy a sbírali dárky. Mimo to chodí také „Štědroň“ a „matička s kosou“, jimiž se straší děti, jež nechtějí půst zachovávati.

Jako podřadný zvyk o Štědrém večeru bylo lití olova. Děvčata již dlouho před tím sbírala olověné předměty a pak večer nad ohněm rozpouštěla a olovo vlila do studené vody. Dle tvaru, jaký olovo ve vodě vytvořilo, soudilo se na osud té neb oné osoby.

Také krájí se jablka a z tvaru jáder rovněž osud se soudí. Nebo pouští se také skořápky ořechové na vodu v míse a čí nejdále dopluje, ten se dostane nejdále do světa.

S v. Š t ě p á n. Na tento svátek chodí chudobné dítky „po koledě“ dům od domu, říkajíce:

Koleda, koleda Štěpáne, Co to vezeš ve džbáně? Vezu, vezu koledu – Upadl jsem na ledu- Psi se ke mně sběhli,

Koledu mně snědli; Já ubohý koledníček, Přišel jsem k vám pro torníček; Troníček mi dejte, Nic se mne nebojte.

Myslím, že od málokterých dveří “koledníček“ bez trojníčku odchází. I tento zvyk nyní pomíjí.

N o v ý r o k. Chce-li se dívka před Novým rokem přesvědčiti bude-li „na starém“, dá na nohu střevíc a hodí přes hlavu. Je-li obrácen špicí ven, půjde dívka „na nové“, je-li špicí dovnitř, zůstane.

P o v ě r y. Pověry můžeme nazvati zbytky pohanství, jež ani křesťanství nevymýtilo. Hlavně nevědomost přispívala k šíření pověr. Skoro v každé vsi byla nějaká „zázračná bába“, jež rozuměla bylinám a k níž chodily na poradu četné sousedky. Taková věděla proč kráva nechce dojiti, nebo dojí červené mléko, ona věděla, kdo krávu „uhranul“. Nyní ovšem podobné věci si dovedeme vysvětliti a odstraniti. Rovněž i sny dovedla taková „zázračná bába“ vykládati. Zdálo-li se komu o syrovém mase, věřilos, že bude nemocen. Měl-li se hospodář přesvědčiti, zdali nemoc dobytku odejde, musil najíti na dobytku vši a dáti do brku do komína. Utekly-li vši, věřilo se, že nemoc odejde; zůstaly-li v brku, nemoc potrvala.

Takové „mastičkářky“ radily rozličné mediciny i na léčení lidských nemocí. Ku příkl.: od souchotin pomáhaly umýváním v odvaru vrbových prutů. Rozpukané ruce hojily potíráním močkou z dýmky. Lišeje natíraly mazem z ložisk zvonů. Od žloutenky pomáhaly takové babky hleděním do kalicha a podobně.

Všeobecné byly u starých hospodářů tyto pověry: Nastával-li nový měsíc, nechtěl hospodář mnohé práce začínati, neboť se věřilo, že by se nepovedly. Třeba, nezačal v zimě dělat povřísla, aby myši je nezničily. Hospodyně nenasazovaly zase ve znamení raka nebo ryby husy z obavy, že by se housata potopila.

P ř í s l o v í. Větší význam mají přísloví. Ty nazvati můžeme „filosofií lidovou“. V nich zračí se bystrý úsudek našeho venkovského lidu. Ve Vážanech našel jsem mnohá, jež jinde se nevyskytují. Tak říká se: O nepolepšitelném: Nebude lepší, i kdyby ho v devíti kostelích světili. O dotěrném: Tlačí se jako žid na palírnu. O nestálem: Polej dvírca, jestli uschnou než se vrátí. O chtivém: Kdyby byla za groš kroupa, musí míti. O tom, který kárá a sám za mnoho nestojí: Hadra onucu tresce, ale sama se polepšit nechce. O mnohomluvném: Mele jazykem, jak vítr brankou. O nemocném: Neušetří, leda na papučích.

P o ř e k a d l a. Z pořekadel mohl jsem zaznamenati málo – tak o zednících a tesařích: Tesaři přicházejí domů bez kabátu na „Vše svaté“ a zedníci na Martina bez gatí. Jiné: Do svaté Luce, přibývá noce. Jedí-li se koblihy na ulici, jedí se červená vejce ve světnici.

P r a n o s t i k a l i d u. Povšimnutí zasluhuje t. zv. Pranostika lidu, t. j. předpověď o počasí. Kdy bude pršet? Lid žijící v přírodě – v poli – všímal si změn jež týkaly se brouků a podob. Před deštěm, a pozorování svá zhrnul v úsudky. O dešti soudili, že přijde: zacházelo-li slunce za mraky; byly-li na obloze mráčky t. zv.beránci. Srážel-li se kouř, bylo-li slyšeti jasněji zvony, když zemní červi vyrývají hromádky, když vlaštovky létají při zemi, když kohout odpoledne kokrhá, je-li při západu slunce červená obloha a podob.

P í s n ě. K.J.Erben nazývá národní písně „kvítky na luzích národních vykvetlé“. Písně jsou charakterem povahy národa.Jimi národ dává najevo svoji radost i žal a nevyhyne dokud zpívá, kdyby vše mu vyrvali; zpět z úst jeho nikdy nevyrvou. Ale s politováním dlužno doznat, že pravé národní písně upadají v zapomenutí – a hlavně ve Vážanech; poslední dobou rozšířilo se mnoho „fabrických odrhovaček“ z Brna přinesených.

O rozšíření pravých národních písní staral se zmíněný již učitel Šrot Rudolf, který mládež mnohým krásným písním naučil a zapomenuté obnovil. Odchodem jeho ovšem zpět opět upadl. Písně, které týkají se Vážan uvedu čtyři, více se nedopátral.

Krásný nápěv má píseň:

Nad Vážany jest háječek, nad ním se točí – má modré oči – šohajíček.

Na hlavě má z pentlí klobouk – nemohu na tě, mé zlaté dítě – nemohu na tě zapomenout …

Druhá, kterou se loučí vojín s vesničkou:

Ten vážanský mostek prohýbá se, Pod ním teče voda, rozlévá se. V té voděnce jsou rybičky – Žádný jich nechytá, jsou maličký.

Když jsem přes ten mostek chodívával, měsíček mě jasně svítívával. Svítívával – víc nebude- Svítívat mně bude na vojně.

Synek loučící se s domovem otcovským snaží se zahnat tesknotu a vybízí kohouty vážanské, aby mu zpívali a z úst jeho zní:

Zpívejte važanští kohouti, ať se mé srdéčko nermoutí; zpívejte mně vesele, ať se srdce zasměje, ať se mé srdéčko zasměje.

Když jsem k vám hájíčkem chodival, vždycky mně měsíček svítíval; sviť měsíčku ještě dnes, však mně svítit nebudeš, můžeš si svítívat komu chceš.

Chasa nespokojena s vínem, když hospodská do něho nalévá vodu, zpívá:

Vážanská hospoda malá nevysoká, přeletěla přes ni husička divoká. Přeletěla přes ni jenom jednou v roce,

vypila voděnku všecku na potoce. Vypila voděnku, nic tam nenechala,  aby ji hospodská nelila do vína.

Vážany v době minulé

Doba nejstarší

Jací obyvatelé byli v nejstarších dobách historických v okolí Vážan usedlí, tvrditi se s určitostí nemůže. Dle vykopávek můžeme pouze soudit na původní obyvatelstvo. Vykopávky takové týkají se hrobů nejstaršího obyvatelstva. Takových hrobů bývá obyčejně více pohromadě a místo nazýváme pohřebištěm. V hrobě pak nacházíme kostry, rozličné náramky tohoto původního obyvatelstva.

Při rovnání farského dvora r. 1911, kdy se fara dostavovala, přišlo se na takové pohřebiště z dob nejstarších. Nalezeno v něm několik koster lidských, jež byly kopáním porušeny. U některých byly veliké bronzové náušnice. Devět takových náušnic odevzdali dělníci p.Jos. Kláskovi,správci velkostatku. Mimo to nalezen tenký prstýnek. Náušnice byly rozličné velikosti. Při dalším kopání nalezeny byly čtyři kostry. Dvě dospělého člověka,dvě menší dětské. U jedné z malých koster nalezeny u kostí ruky dva bronzové kroužky „obříčka“. Kostry uloženy byly bez rakve, hlavou k západu, nohama k východu. Celkem nalezeno na tomto pohřebišti jedenáct bronzových kroužků a jeden bronzový prstýnek. Kroužků bronzových užívalo se jako ozdoby vlasů, rukou, jako se ku př. nosí nyní „prazlety“. Dále nalezeny střepy rozbité nádoby slídou promíšené, s krajovou ornamentní obrubou. Patrně zbytky popelnice.

Na druhém pohřebišti, t. zv.“ važanském“, nalezena úplná kostra mužská a dvě ženské a dvě mužské lebky. U všech lebek schází některé zuby. Dle tvaru lebek soudí se na obyvatelstvo pozdní doby slovanské. Jest to doba, kdy plemena původní křížila se s nově přibytými Slovany. Dle nalezené popelnice může se souditi na dobu přechodu pohanství v křesťanství. Panoval u starých pohanských Slovanů zvyk spalování mrtvol, ukládání popelu do popelnic, jež se zahrabávaly a ukládaly se do nich rozličné kroužky oblíbené zemřelým v jeho životě.

888

Při orání pole „u Boží muky“ nalezeno bylo p.Jos. Vrabcem staré pečetidlo obce Vážan z r. 1619. V horní polovici má pečetidlo radlici, v dolní kosíř (srp) a po stranách hrozen. Obojí důkaz, že předkové zabývali se rolnictvím a vinařstvím. Pečetidlo nese nápis: „Ssgilium Dzediny Vazan“ a rok 1619 – pře bitvou na Bíle hoře.

Založení Vážan

Okolo r. 1088 ovdověla jistá paní Jenuše Vojslavovna v městě Deblíně blíže Brna. Nemohouce zapomenouti na smrt svého manžela, odhodlala se prodati „zboží“ své v městě Deblíně a hledati krajinu takovou, která by blíže lesů a vody ležela. „Vytáhla“ tedy z Deblína se svými dcerami Dorotou a Aktou a svou čeledí. Přišla po dlouhém hledání do okolí města Slavkova, kde nedaleko mezi pahorky, vodou a lesem, jako v nějaké kotlince – na nynější půdě Vážan, okolo rozsáhlého rybníka nalezla několik chudých chatek, v nichž se chudí a prostí rybáři zdržovali. Vojslavovna vstoupivši na půdu tehdejší a vidouce kolem rozsáhlý rybník a sady, pravily ku svým dvěma dcerám: „Zde bude nám děti dobře býti, neboť jest to krajina vážená“ . Odtud pravé jméno „Vážany“. Vojslavovna , majíc mnohý ostatek po svém manželi za zboží prodané a po svých rodičích, koupila půdu v okolí Vážan a nynějších Hrušek od tehdejšího markraběte moravského. Půdu tuto rozdělila mezi svou čeleď. Nestačíc později takové množství půdy obdělávati, poslala jednoho ze služebníků svých se vzkazem na rodáky své, zda by někteří z nich nedali se pohnouti a neodebrali se se sluhou do krajiny „vážené“.

S tímto sluhou skutečně množství rodin přišlo. Vojslavovna dala každé rodině kus pozemku na vystavění domku a na výživu. Část výrobků z půdy Vojslavovně se odváděla jako náhrada za darovanou půdu. Přičiněním Vojslavovny vnikla znenáhla osada, kterou Jenuše nazvala Vážanami.

Založení dvorce, kostela a fary

V místě, kde nyní se říká „na zahumenici“ měl stávati původní dvorec, v němž Jenuše Vojslavovna bydlela. Zdali skutečně tomu tak bylo, tvrditi se také nemůže, nezbylo žádných památek – ani zbýti nemohlo, uvážíme-li, že vesnice přežila tak mnohé bouřlivé převraty. Dle tehdejšího zvyku založen byl na výšině. Vlastní vesnici, tvořily domky táhnoucí se podle rybníka – v kotlině. Abych to blíže určil, v těch místech, jak táhnout se chaloupky pod nynější farou.

Uplynula řada let, co Vojslavovna spravedlivě vládla zbožím vážanským a se svými dcerami a čeledí pilně každou neděli a pátek okolo rybníka, který z jedné strany od Vážan okolo Hrušek až po Křenovice se rozkládal, do Křenovic na služby Boží chodila. Dosáhnouc časem vysokého stáří a slábnouc na těle, umínila si Jenuše Vojslavovna vystavět kostel ve Vážanech s dorozuměním svých poddaných. Vystavěn byl na vršíčku směrem k Hruškám a zasvěcen sv. Bartolomějovi, k němuž se Vojslavovna každodenně modlila.Kostel vystavěn v roce 1127.

Když byl postaven kostel, pomýšlela Jenuše na zřízení fary a úmysl ten také provedla. První fara stála asi v těch místech jako fara nynější. Byl to poslední čin, který Jenuše provedla. Roku 1129 umírá ve vysokém věku, oplakávána svými poddanými. Potomci po přeslici byli: Dorota a Akta. Poněvadž Jenuše spravedliva byla k poddaným, zvětšily se Vážany, ba na půdě nynějších Hrušek vznikla osada nová. Starší Dorota dostala věnem obec Vážany, Akta měla za věno obec Hrušky. Dorota vzala si za muže příbuzného rytíře Vojslava, takže ve Vážanech je dále rod Vojslavců – Akta jakéhosi Hartliba, rodem Němce.

Kdo byl prvním farářem ve Vážanech té doby určitě se neví. V letopisech moravských činí se zmínka v r. 1200 o jakémsi faráři Miliči, který vynikal na duchovenstvo té doby velkou zbožností,až na sebe obrátil pozornost biskupa olomouckého Jana VIII., u něhož byl pak ve veliké oblibě.

Milič vida, že biskup je mu nakloněn, obrátil se naň s prosbou,aby do Vážan byla vyslána komise, která by vyjednávala s potomky Jenušinýmmi a poddanými vážanskými následující: Aby 80 mír pole k faře patřících a dále rozličné dávky faráři odváděné v peníze byly přivedeny a ze sumy té určitý podíl ročně faráři vyplácen byl. Biskup žádosti Miličově vyhověl a komisi do Vážan vyslal, ale ta ničeho s potomky Jenušinými nevyjednala. Teprve později 80 mír pole bylo prodáno a peníze uloženy a z nich dostával farář roční služné.

Vážany až do konce válek husitských roku 1436

Po Miliči byl farářem jakýsi Hartmann z Brusberka, Němec, rodem ze Slezka. Hrušky té doby patřily pod farnost vážanskou. Až doté doby byl pokoj mezi zeti Vojslavem a Hartlibem. Po smrti Jenušině počal nesvár mezi oběma. Až konečně Hartlib proti vůli Jenušině nechal připojiti Hrušky k farnosti kunovické. Vida to biskup olomoucký, zachoval se podle poslední vůle Jenušiny, která zněla: „Kdyby po mé smrti, buďto mé dítky neb jejich potomci mezi sebou se znešvářili, má se jim patronátní právo odejmouti a mé sestře Aktě, abatyši v kláštěře dominánském v Olomouci uděliti“.

To byla ale příčina soudů mezi Vojslavem a jeho poddanými s klášterem dominikánských ohledně vydržování faráře ve Vážanech. Vojslav totiž a jeho poddaní faráři ničeho nechtěli dáti a klášter, ač měl patronátní právo biskupem udělené, také ne. Až Vojslav, syt jsa neustálých soudů, prodal statek vážanský i s dědinou klášteru Kateřinek v Brně r.1290, s tou výhradou, že klášter nesmí statek žádnému prodati, leda rodině Vojslavovců zpět. Klášter tento ustanovil farářem jakéhosi Wenzela, o němž bložších zpráv se nedochovalo.

V roce 1318 přechází statek i s vesnicí se svolením Vojslavovců v majetek kláštera herburského v Brně. Jak se ze starých listin dovídáme, kláštery ustanovovaly jako správce dědiny a statku tzv. „vladaře“. Kláštery shora jmenované vládly většinou statky, takže přehlédnouti tyto statky bylo velmi obtížné, takže takový vladař vládl neobmezeně a moci svoji zneužíval a žádal mnohé věci bez vědomí vrchnosti, zejména mnohé služby a práce na statku vrchnostenském. Již dříve byla zmínka o odvádění jistých dávek samé Jenušiza užívání půdy. Postupem času ovšem přešel pozemek v ruce majitele, nevrchnost také na dávky jí patřící nezapomínala, ba tyto ještě zvětšovala. Ba později mnohé služby po něm žádala. To je vlastně původ t. zv. Roboty dobrovolné, mírné – pokud vládl statkem pán domácí – později kruté.

Když vladaři přísněji nakládali s poddanými a ti stížnost svoji k vrchnosti podali a ta žádný krok v ohledu tom neučinila,obrátili se na Bořivoje Vojslava, který na dvoře markrabího moravského žil, s prosbou, by statek vážanský zpět koupiti ráčil. Tento žádosti jejich vyhověl a roku 1390 přichází statek vážanský v opětné držení Vojslavovců.

Bořivoj Vojslavovec „moudře“ spravoval zboží své a byl poddanými svými milován.

V té době počal šířiti „husitism“ – učení Mistra Jana Husa. Ač pan Vojslavovec Bořivoj dobrý katolík byl, při své návštěvě v Praze Jana Husa slyšel, uchvácen byl jeho řečí a podlehl jeho učení.

Učení Husovo nalezlo na Moravě dobrou půdu a bylo přijímáno nejen rytíři moravskými, ale i jejich poddanými. Ve Vážanech rozmohlo se husitství velice. Skoro půl vsi mu podlehlo a za nastalých válek husitských vidíme rytíře Bořivoje Vojslava s jeho čeledí mezi prvními, kteří mstili smrt Mistrovu.

V nešťastné tragedii boje za lepší sociální poměry, přesvědčení a národnost, v rozvratné bratrovražedné bitvě u Lipan roku 1436 padá také šlechetný Bořivoj Vojslav, poslední mužský potomek rodu Vojslavova. Osiřela vesnice a s ní mladičká Eliška Vojslavovna. Smutno bylo ve dvorci, když čeleď přišla bez pána, s tak smutnou zvěstí. Horší následovaly věci. Mladičké Vojslavovny zmocnil se klášter Dominikánek v Olomouci as ní i celá vesnice proti její vůli a sedlákům vyhánělo husitstvím z „buřičských“ hlav.

Zmírnění poměrů ohledně náboženství nastává přechodem vesnice v majetek kláštera jakýchsi Panenek v Brně, které draho vesnici koupily i ostatkem od kláštera Dominikánek. Tyto Panenky postaralys o znovuzřízení kostela a rovněž i o dosazení faráře. Na výživu faráře přispívaly samy. Ba doba jejich držení vesnice může se nazvati poměrně klidnou propadané. Při nastalých později válkách a nepokojích za Ferdinanda I. Přichází statek rozpuštěním kláštera v ruce samého císaře i s právem patronátním.

Vážany do bitvy na Bílé Hoře

Císař Ferdinand I. Daroval Vážany Jesuitům v Brně i s patronátním právem. Jesuité horlivě ujali se Vážan, statku i obyvatel v nich a nastaly radikální změny. Prvně ustanovili faráře jakéhosi Matouše Klečka, kněze velmi horlivého, který přinucoval tajné Husity k návštěvě chrámu, následkem čehož mezi poddanými „tajnými“ nenávist proti němu vznikala. Ba, když husitism byl uznán a on měl podobojí podávat, odepřel toho, takže úřadování jeho spojeno bylo s četnými obtížemi.

Později za císaře Maxmiliána, který nestavěl se na odpor žádnému náboženství, počal se šířiti z Německa „protestantism“. I ve Vážanech povstaly různé sekty náboženské, hlavně „nauka českobratrská“. Jesuité za tohoto panovníka vlažného v otázce náboženské nemohli tak příkře proti „pikartům“ vystupovati a celá vesnice podlehla učení Českých Bratří. Jesuitům nezbylo nic jiného, než faráře tehdejšího propustiti a zanechati „pikarty“ svému osudu. Následek toho byl, že 15 rodin katolických bylo přifařeno do Šaratic. Po čase přišli do Vážan missionáři, by pravou víru Kristovu ve Vážanech obnovili. Podařilo se jim výmluvností svou něco nových věřících získati. Obnoven zpustošený chrám, zbudovány v něm nové tři oltáře, koupeny mešní knihy a mešní prádlo. Ale k tomu, aby obyvatelstvo něčím na faráře přispělo, nedošlo.

Následkem toho měly Vážany navždy býti k Šaraticím přifařeny. K tomu nechtěl svoliti tehdejší farář šaratický Urban Kulinský, kněz řádu premonstrátského, který znal obtíže úřadování ve Vážanech. Poukazoval na to, že dříve chodívali obyvatelé vážanští do Křenovic, tam že by obec měla býti přifařena. Odpor jeho byl marný a Vážany přifařeny do Šaratic.

Napětí týkající se náboženské otázky musilo se vybíti, jak na Moravě, tak i v Čechách. Výsledek byl – bitva na Bílé Hoře. I nyní celé Vážany spěchají pod korouhve protestantských pánů a bojují za své přesvědčení.

Nešťastnou bitvou bělohorskou nastaly změny i ve Vážanech. Přišli opět Jesuité, měli moc a byli si ji vědomi a chtěli nebývalým poddaným oplatiti.

Vážany za vlády Jesuitů

Obyvatelé vážanští věděli co je čeká. Houfně prchali z Vážan a brali s sebou vše, co bylo možno vzíti, zanechávajíce prázdné domy. Opustil ves i svobodník – mlynář vážanský Roháč. Báli se za jedno bývalé vrchnosti a za druhé neradi vzdali by se svého přesvědčení. Jen několik rodin zůstalo. Ba později vrátil se sám Roháč, vůdce všech Bratří vážanských. Jesuité počínali si bezohledně proti všem, kteří byli jen trochu podezřelí, že jsou jinověrci. Násilím donucováni na služby katolické, ba i hrubě s nimi nakládáno. Scházeli se tajně v podzemních chodbách, které za noční doby vykopali. Jsou to chodby táhnoucí se pod kostelem až k „Boží muce“. Tam za doby noční scházívali a ve slujích v chodbách vykopaných vykonávali své bohoslužby. Mezi ně tam přicházel kněz jejich, jim kázal a přisluhoval pod obojí způsobou.

V chodbách těchto, které se táhnou také pod panským dvorem, snad budou schovány mnohé jejich knihy a záznamy. Stálo by za to, kopat v těchto místech.

Se zbylými poddanými bylo nakládáno hůře než před bitvou bělohorskou. Dříve vázáni byli poddaní pouze desátkem vrchnosti, nebo menší službou, jako dovezením dřeva apod. Nyní se poměry zhoršily. Vrchnost diktovala, kolik domůže sedlák dělat sobě,kolik vrchnosti. Ba mnohdy pro práci na panském ani svoje pole nemohl obdělávati. Nastaly poddaným vážanským zlé časy. Odvolání proti robotě a nelidskému nakládání nebylo nikde. Robota byla dvojí, u sedláka potažní, u domkařů pěší. Hůře na tom byl sedlák; byl mnohdy přinucován k robotě obojí. Kdo byl ve Vážanech usedlý, jinam se stěhovati nesměl, neměl-li povolení vrchnosti. Sedlák na pozemku pracovat musil, i jeho děti, jinému se věnovati nesměli.

Za nastalé války třicetileté lehly celé Vážany popelem, když Švédové dobývali Brno. Za pět klidných časů vznikla osada na místě bývalých Vážan, ovšem právě na stejném místě to nebylo, neboť nynější Vážany leží blíže k Hejdům, než minulé.

Komu náležely Vážany po Jesuitech, po omezení roboty Josefem II.

Z rukou Jesuitů přechází statek vážanský roku 1700 v majetek Těšanů. Tito prodávají jej Diváků. Za obou těchto vrchností, co týče se náboženského přesvědčení, nedělo se poddaným žádného příkoří. Ale poměry roboty se nezlepšily. Bylo to podobné jako u vrchností jiných. Ve využitkování a vysávání sedláka shodovaly se všechny vrchnosti. Nebyla jedna lepší druhé. Zrovna tak, jako za Jesuitů, i nyní často zvedlas pěst a hrozila v místa, kde stál vrchnostenský dvůr.

Za císaře Josefa II., když mnohé vesnice psaly prosby za ulevení roboty, i obec Vážanská podobnou prosbu císaři zaslala. Ale do císařské kanceláře se nedostala. Byla zadržena a s výstrahou zpět zaslána. Když císař Josef II., pravý otec rolníků, o stavu poddaných se přesvědčil, robotním patentem z roku 1775, dne 7. září robotu omezil a osobní poddanství zrušil.

Některé body patentu zněly:

1. Od každého poddaného může se pouze jeden den potažní v týdnu žádati.
2. Žádná povinná robota nemá se předem vykonávati ani po poddaných žádati.
3. Kdo je povinen robotou v týdnu pěší a potažní, nemá báti k robotě obojí v jednom dnu povoláván.
4. Robota pěší za jízdnou měniti se nesmí.
5. Více potažních dnů, než je stanoveno (1) se poddanému ukládati nesmí.
6. Přetěžování při robotě, jak lidí, tak i dobytka se zakazuje.
7. Kdo byl povinen potažním dnem o čtyřech dobytcích, příště povinen jest pouze třemi dobytky robotu konati; kdo třemi, pouze dvěma.
8. Rovněž i na vzdálenost místa, na němž poddaný robotou je povinen, ohled se má vzíti.
9. Roboty mají se hned v neděli opověděti atd.

Již tímto ustanovením zpomoženo trochu poddaným, kteří vzpomínali dlouho císaře Josefa II, takže ani nevěřili, že zemřel. Myslili, že páni je klamou.

Vážany až do doby nynější.

Roku 1790 přechází vážanský statek v ruce komisaře císařského, rytíře Ferdinanda z Mayerů. Tento s poddanými dosti bezohledně nakládal. Do doby té spadá také činnost jakéhosi Mikuláše, který na okolních vrchnostenských statcích mstil se vrchnostem za přísné nakládání s poddanými. Činnost svoji smutně dokončil ve Vážanech, kde byl chycen a na vrchnostenském dvoře na šibenici oběšen. Vrchním tehdy ve Vážanech byl jakýsi Orbic a k ruce měl smutně osvědčeného drába Chlupa.

Z rukou rytíře z Mayernů přechází statek vážanský roku 1801 v ruce rytíře Antonína z Linhartů. Po něm druhé jméno vsi: Vážany Linhardské. Rytíř Linhart byl shovívavým vůči poddaným a byl oblíben, jelikož nežádal více roboty, než bylo třeba.

Roku 1805 po bitvě táhlo přes Vážany francouzské vojsko. Rovněž i utíkající Rusy ten rok v zimě Vážany hostily.

Důležitým a významným je rok 1848, plný bouřlivých hesel politických, jimž vážanský sedlák nerozuměl a měl jenom jedno přání – zbavit se roboty.

Obce společně podaly prosbu na zemský sněm stavovský, který se ten rok sešel v Brně, aby robota byla zrušena

Sněm žádosti selské vyhověl a usnesl se 9. června na tomto:

1. Všechny návrhy komise sněmovní, jež týkají se zproštění země a půdy břemen, jež zakládají se na svazku poddanském, návrhy, týkající se vyšetření náhrady za naturální robotu a desátky, buďtéž dány do tisku a poslány všem členům sněmu a obcím.
2. Páteřní robota naturální přestává na Moravě dnem 1. července 1848 za levnou náhradu, která se vyšetří.
3. Desátky naturální všeho druhu bez rozdílu přestávají na Moravě dnem 1. července 1848, za náhradu, jež se vyšetří.
4. O náhradě za patentní robotu naturální usnese se sněm.
5. Rovněž i o náhradě za desátky všeho druhu sněm se usnese.
6.  

19. června podáno k potvrzení Jeho Veličenstvu císaři:

1. Vykoupení z patentální roboty potažní budiž vykonáno dle výnosnosti půdy ve 4 třídách a patentální roboty ruční ve 3 třídách. 

2. za den potahu	I. tř. kr.	II. tř. kr.	III. tř. kr.	IV. tř. kr.
   s 1 koněm	4 ½	4	3 ¼	2 ½
   s 2 koni	7	6	5	3
   s 3 koni	9 ¼	8	6 ½	5 ¼
   se 4 koni	10 ¼	9 ¼	8	6 ½
   s 2 voly	3 ½	3	2 ½	2
   s 3 voly	4 ½	4	3 ¼	2 ½
   se 4 voly	5 ½	4 ½	4	3 ¼

   
   
   Výkupné za den roboty ruční v prvé třídě 3 kr. stříbra, v druhé 2 kr., ve třetí 1 kr.
3. Moravské obce buďtež rozděleny do tříd podle daně dle nynějšího katastru zapravené, která připadne průměrem na 1 jitro robotě podrobené půdy.
4. Určitější způsoby náhrady stanoví se zákonem.
5. Aby se v pravdě ukázalo, že sněmu na srdci leží blaho veliké části robotníků, jednohlasně je usneseno:
   • Patentální naturální robotu všem podruhům darovati od 1. července toho rok, a to tak,že tím dnem přestane bez náhrady.
   • Rovněž budiž odpuštěna patentální naturální robota těm domkařům, kteří nemají více než 3 měřice pole, bez náhrady od 1. července 1848.

Vyvazení z roboty dělo se vyvazovacími fondy, jež vydávaly dle císařského patentu z 11. dubna 1851 tak zvané vyvazovací úpisy. Během několika let vyvazení provedeno a sedlák stal se svobodným, rozhodoval na svém jak chtěl, mohl se stěhovati.

Co týče se událostí během století posledního, zachovaly se zápisy občana Štefla. Ten zmiňuje se o blahobytu vzniklém zrušením roboty. Na jiném místě popisuje neblahý stav obyvatel po válce „francouzské“, následkem státního bankrotu, o panující drahotě v době té a o zhoubné choleře, která se rozmohla v takovém množství, že hrobník nestačil hroby vykopávat.

Dále stojí v jeho zápiscích, že roku 1839 byl chrám vážanský okraden a škoda činila 100 zl. stříbra.

Rovněž roku 1840 panovala velká drahora následkem velkých povodní, jež stihly i Vážany. Roku 1842 byl kostel vážanský znovu opraven a ozdoben. Roku 1844 založena zbožnými občany „Růžencová společnost“, jež měla pečovati o zachování starého kostelního zpěvu. Roku 1866 táhlo Vážanami asi 1000 Prušáků. Obec musila jim dáti několik kusů dobytka, mnoho pecnů chleba a koně svozy na přípřež. Po „prajské“ válce, jak ji p. Štefl nazývá, panovala opět cholera.

Zápisky své končí slovy: „Od krupobití, bouří a zlých nemocí, vysvoboď nás Pane!“

Od roku 1866 začíná klidná doba pro obyvatele. Vzmáhá se blahobyt, zámožnost, počíná se klidně žíti, obyvatelstvo věnovati se může svému povolání. I politických událostí veřejných počíná si lid všímati, vznikají vzdělávací spolky. Ba prožívají se i bouřlivé doby prvého všeobecného hlasovacího práva, jež nahromadilo hojně mraků v politickém ovzduší, jež dosahuje největšího napětí před válkou světovou.

Vypuknutím této prchl veškerý klidný život. Obyvatelé vážanští, ať rolník, řemeslník, opouštějí své zaměstnání, aby na poli válečném vybojovali lepší budoucnost .....!

Za této těžké doby řídil obtížně úřadování víceletý starosta p. Albín Hrdlička, předseda místní školní rady, člen silničního výboru, a staral se neúnavně o potřeby obce a byl radou a pomocí svým občanům.